Diagnostická kritéria
charakteristická pro současné i dlouhodobé působení jedince nejsou omezena pouze epizodami onemocnění a způsobují buď významné poškození v sociálním nebo profesionálním působení, nebo subjektivní potíže:
A. Velikášský pocit vlastní důležitosti a jedinečnosti, např. nadsazování úspěchů a schopností, soustředění na výjimečnou podstatu vlastních problémů.
B. Zaujetí fantaziemi o neomezeném úspěchu, síle, skvělosti, kráse nebo ideální lásce.
C. Předvádění se: osoba vyžaduje stálou pozornost a obdiv.
D. Chladná lhostejnost nebo výrazné pocity hněvu, ponížení, studu, pokoření nebo prázdnoty jako reakce na kritiku, lhostejnost druhých nebo na porážku.
E. Alespoň 2 z následujících charakteristik interpersonálních vztahů:
(1) nároky: očekávání zvláštní přízně bez zpětné odpovědnosti, např. překvapení nebo hněv, když lidé nedělají, co on žádá
(2) interpersonální zneužívání: využívání výhod vydobytých jinými osobami k uspokojení vlastních přání a pro vlastní postup, přehlížení osobní integrity a práv ostatních
(3) vztahy, které kolísají mezi extrémy nadměrné idealizace a znehodnocování
(4) chybění empatie: neschopnost rozpoznat, jak druzí cítí, např. neschopnost pochopit úzkost, neštěstí někoho, kdo je vážně nemocen
Už to svědčí o vysokém prahu tolerance postmoderní společnosti, že „narcismus“ (přesně řečeno tedy jeho specifické projevy, popsané výše) byl uznán a začíná být chápán jako diagnóza nemoci, jím postižení za pacienty – čili trpící – a vypracovány a zkoušeny terapeutické postupy, z nichž psychoanalýza se ukázala nejúčinnější.