Rudyard Kipling – Báseň Když …
v překladu Otokara Fischera
Rudyard Kipling se narodil v indické Bombaji jako syn malíře pracujícího pro britskou koloniální správu, dětství prožil v Indii, kam se po absolvování internátní školy v Anglii roku 1881 opět vrátil, protože vojenská kariéra mu byla uzavřena pro silnou krátkozrakost a studium na univerzitě bylo příliš nákladné. Stal se pomocníkem šéfredaktora anglických novin v Láhaur, kde mu otiskli první verše a krátké povídky. Přestože pak v Indii strávil pouhých sedm let, načerpal tu náměty pro svou nejlepší tvorbu.
Proslulá je jeho báseň If z roku 1895, známá v českém přebásnění Otokara Fischera pod názvem Když…, ve které Kipling vystihl obraz a ideál mužných vlastností a požadavky na statečného člověka v životním zápase v přemáhání každodenních všelidských problémů. číst celý článek …
Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když, podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,
když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když, nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,
když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,
když nezoufáš, nechť pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,
když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,
když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže „Vytrvej!“,
když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem nechť druhem jsi se stal,
když, sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,
když řekneš: „Svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!“,
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi –
a co je víc: pak, synu můj, jsi muž!
***
Když… v překladu Zdeňka Hrona
Když hlavu neztratíš, ač všichni známí
svou ztrácejí a obviní tě spíš,
když věříš si, štván jejich pochybami,
a ještě pochyby všem odpustíš,
když dočkat se i s čekáním vždy zvládneš,
ač obelháván, sám se zdržíš lží,
ač nenáviděn, zášti nepropadneš
a nehonosíš se tou moudrostí,
když umíš snít, a přesto nejsi snílek,
když rozum máš, a nehledáš v něm cíl,
když sneseš triumf jako krušné chvíle,
a ani jednomu ses nesvěřil,
když sneseš pravdu, jež ti přišla prostá,
zkroucenou v drát z nějž lump past hňupům splet,
uvidíš věci, na nichž lpěl si, v troskách
a starým nářadím je stvoříš hned,
když zisky umíš shrnout na hromádku
a všechno jen vabank zas vsadit jdeš,
a prohraješ-li, začneš od počátku
a o své ztrátě ani necekneš
když srdce donutíš, i nervy, svaly
své věci sloužit, ač je čert už vzal,
a dál se budeš rvát, když vše ti vzali
až na Vůli, co velí jim „Jen dál“,
když vyjdeš s každým, a jsi dál sám sebou,
jdeš králům po boku a nezpychneš,
když zlí i dobří zmást tě nedovedou,
když všem jsi sloupem, ne však víc než chceš,
když neúprosnou minutu ti plní
šedesát vteřin, jimiž’s řek „Teď se tuž!“ –
pak Zem ti patří, se vším, co je na ní,
a – hlavně – z tebe, chlapče, bude muž!