Deník spokojeného důchodce

Nám všem , kterým je mezi 20. až 60. lety. Podle dnešních pravidel a zákazů bychom my, děti narozené v 50., 60., 70., 80. letech, neměli vůbec šanci přežít.

• Naše postýlky byly malovány barvou, která obsahovala olovo.
• Neměli jsme žádné pro děti bezpečné flaštičky na medicínu.
• Žádné pojistky na dveře a okna, a když jsme jeli na kole/koloběžce, neměli jsme helmy.
• Pili jsme obyčejnou vodu z hadice a ne z lahví. Jedli jsme chleba a máslo, pili limonády s cukrem a nebyli jsme obézní, protože jsme si pořád hráli venku.
• Klidně jsme se rozdělili o jednu flašku a pili s druhými, aniž by z toho někdo onemocněl. Alergie na prach, pyl, kočku, fixy, rostliny? Vyjímečná věc – takových kamarádů moc nebylo.
• Několik hodin jsme se mořili a stavěli trakaře ze starých a nepotřebných věcí, jezdili jsme z kopce, jen abychom pak přišli na to, že jsme zapomněli na brzdu. Teprve po několika přistáních v pangejtu jsme ji domontovali.
• Brzy ráno jsme si šli ven hrát a přišli jsme domů teprve až se venku rozsvítily lampy. A nikdo se nás nedovolával – žádnej mobil při ruce! Neměli jsme žádné Playstation, Nintendo eller X-box – vlastně ani televizní hry, žádných 99 televizních kanálů, žádný surround-sound, mobilní telefony, počítače, chatrooms a internet. Měli jsme kamarády, byli jsme venku a vyhledali jsme si je!
• Spadli jsme ze stromu, řízli se, zlomili si ruku či nohu, vyrazili si zuby, ale nikdo kvůli těm úrazům nebyl žalován. Byly to úrazy a nikdo nenesl vinu – jen my! Vzpomínáš si na ty úrazy? Prali jsme se, měli modřiny, ale naučili jsme se to překousnout.
• Našli jsme si hry s tenisákama, klackama a jedli jsme i trávu (hlavně šťovík). I když nás druzí varovali, nikdy jsme si nevypíchli oko. Jezdili jsme na kolech, chodili jsme domů k druhým kamarádům, tloukli jsme na dveře, vlezli jsme dovnitř, vylezli na strom a “sklidili” švestky (jablka, třešně…) ze sousedovic zahrady. Když byl průšvih, drželi jsme při sobě, žalovat a bonzovat na kamarády se nesmělo.
• Někdo, kdo nebyl ve škole tak chytrý, musel opakovat ročník. Když jsme ve škole zlobili a něco provedli a pan učitel nás potrestal, dostali jsme doma od táty ještě přídavek, přinejmenším ve formě výchovného pohovoru. Neběžela honem maminka do školy, stěžovat si v ředitelně na chování paní učitelky.

Dnešní generace vychovává chráněné děti, nejlepší chytráky a děti pro investici. Děti očekávají, že za co nejmenší snahu dostanou všechno: “Tady si sednu a bavte mě!”

Posledních 50 let bylo explozí nových nápadů. My jsme měli volnost i odpovědnost – naučili jsme se chovat a poradit si. Blahopřeji! Pošli tento dopis každému, kdo zažil toto velké štěstí a žil jako dítě! I Ty jsi jedno z nich :o).